ROZHÝBALI JSME OSTRAVU, ŘÍKÁ PRIMÁTOR MACURA

Primátor Ostravy Tomáš Macura bilancuje bezmála čtyři roky v politice. Co jej překvapilo, co naopak od politiky čekal a jaké má hranice pro to, aby už se v politice neangažoval?

Vzpomenete si ještě někdy na to, jak jste se rozhodoval, zda vstoupit do politiky?
Přiznám se, že jsem k tomu přišel dosti velkou náhodou. Můj kamarád a soused přišel s tím, že by měl být lídrem kandidátky za hnutí ANO pro komunální volby 2014 a požádal mě, zda bych mu nepomohl s ekonomickým programem. . Já jsem souhlasil, ovšem s tím, že na kandidátce figurovat nechci. Vše bylo nakonec samozřejmě jinak. Chtěl, abych byl aspoň někde vzadu. Tak jsem se nechal tedy zapsat někam na nevolitelné místo. Ovšem lidé přede mnou z různých důvodů postupně odpadali, a to včetně mého souseda, , a já jsem se najednou ocitl v první pětce. Nebyl jsem s přípravou kampaně a personálním obsazením úplně spokojený a došlo mi,, že buď to vzdám taky nebo se toho chopím pořádně. Zvolil jsem druhou možnost.

Vy jste působil řadu let v byznysu, naposledy jako generální ředitel společnosti Walmark. Poslední roky před vaší kandidaturou jsou ale ve vašich životopisech prázdné – co jste dělal?
Byl jsem na otcovské dovolené. Dodávám, že neplacené. První dítě jsem si kvůli budování kariéry skoro neužil, tak u toho druhého jsem si to chtěl vynahradit. S odstupem času tu dobu hodnotím jako nejšťastnější část mého života.

Kdyby tedy tenkrát za vámi váš soused nepřišel, co by bylo? Tušil jste, kam se po té otcovské dovolené vydat?
Vždycky jsem měl a stále mám své vlastní aktivity, které jsem musel logicky utlumit či zcela zastavit. Ale mám se kam vrátit. Nemám strach, že bych se neuživil.

Vraťme se na začátek našeho rozhovoru. Byly chvíle, kdy jste si říkal, proč jsem tady? Proč to dělám?
To víte, že takové chvíle byly. A vlastně jsou dodnes. Politika není oblast, ve které bych se chtěl angažovat dlouhodobě. Často se říká, že je to jiný svět, a já potvrzuji, že je to pravda. Člověk si nevybírá tým, neurčuje si prostředí, nenastavuje pravidla. Politika je umění neustálého kompromisu. Je to hra podle jiných pravidel, než na jaká jsem byl zvyklý.

Co vše bylo jinak? Jinak než tam, kde jste byl ředitelem?
Šéf v privátu, byznysu, v podnikání, si může svůj tým vybrat. To je jedna věc. Druhá věc je ta, že politika vás nutí jednat, komunikovat, vyjednávat i s takovými lidmi, se kterými byste si jinak nepodali ani ruku. V politice je běžné, že vás někdo podrazí, zradí. To se může stát i v byznyse, ale tam už podruhé s takovým člověkem nejednáte. V politice se na něj musíte usmívat a za týden s ním jednáte znovu. Nemáte jinou volbu. A za třetí pociťuji velmi intenzivně to, že celý systém veřejné správy, počínaje zákonem o veřejných zakázkách a mnohonásobnými kontrolami konče , je postaven na jakémsi nevyřčeném předpokladu, že všichni, co šli do politiky, si přišli nakrást. No a tomu že je zapotřebí zabránit, stanovit legislativní bariéry. Výsledkem je systém, který vytváří prostředí, které je zkostnatělé, nepružné , neefektivní a ve kterém se nakonec mnozí bojí cokoliv rozhodnout, aby se nedostali do potíží. Možná dobrý účel se minul výsledkem.

Vzpomínám si na situaci po volbách, kdy se to na magistrátu takzvaně mlelo, měnily se koalice, dělaly se podrazy a zvraty. Nebyla to právě tehdy doba, kdy jste si říkal, že nechcete jednat s lidmi, že takto nechcete pracovat?
Víte, já jednám s lidmi celý život. Jsem ovšem zvyklý na to, že když si s někým podám ruku, tak to platí. Nejenom na na deset minut. Vítěz komunálních voleb nedostane od nikoho mandát na sestavení koalice. Tak jako je teď pan Babiš pověřen panem prezidentem sestavením vlády a nikdo ho po tu dobu nemůže obejít, v komunálu to funguje jinak. Ve hře bylo po volbách 2014 několik variant. Nakonec to vypadalo, že bude varianta i bez nás, protože zatímco jsem se já s někým domlouval, tak ten samý člověk se za půl hodiny domluvil s někým jiným. To jsou věci, které nejsou úplně v pořádku a vyžadují kromě morální otrlosti i znalosti prostředí a jakési know-how, které mi v dané chvíli chybělo.

Litujete toho?
Tak jako všechno v životě má určité periody, cykly, tak i tyto moje stavy, kdy jsem vstupu do politiky litoval, se vracely a mizely. Nakonec jsem si vždycky řekl, že jsem sice mohl mít klid, ale když se ohlédnu, tak vidím, že se řada věcí povedla, že Ostrava jde dobrým směrem a že to za to stálo.. Ovšem představa, že bych měl takto fungovat deset, dvacet let, je pro mě neakceptovatelná. I proto, že každý dlouhodobý politik nutně ztrácí kontakt s realitou běžného života.

Na řadě magistrátů, či radnic velkých i menších měst se vítěz voleb - ANO, nedokázal domluvit často se svými oponenty, ale také ani ve svém týmu, a koalice krachla. V čem je Ostrava jiná?
Neumím úplně hodnotit situace v jiných městech, byl to případ od případu. Byla města, kde kolegové v dresu ANO bujaře slavili volební vítězství šampaňským a za vedlejšími dveřmi přitom vznikala úplně jiná koalice bez nich. Mysleli si, že jim to spadne samo do klína. Myslím, že my v Ostravě jsme nejednali v tom smyslu , že vítěz bere všechno. Máme dnes koalici složenou ze čtyř stran, jednáme demokraticky, nikdo se nemusí cítiti ušlápnutě, ukřivděně. Asi historicky poprvé jsme ale nabídli důstojnou roli i opozičním stranám. Mají zcela adekvátně svému volebnímu výsledku proporcionální zastoupení ve výborech, v komisích, v různých městských společnostech.

Je zřejmé, že fámy se nevyhýbají nikomu. O vás, když dovolíte, se šířilo to, že na primátora kandidovat nebudete, že nejste moc poslušný, několikrát jste se vymezil proti lídrovi strany, panu Babišovi. Jak to je?
To víte, že něco jsem slyšel. Musím ale říci, že mě tyto věci nechávají klidným. Rozumím tomu, že řadě lidí vadím, a že pro to mohou mít nejrůznější důvody.

 

Zatím jste na kandidátce jednička, nechcete nám prozradit, zda tak bude i ve volbách?
Podívejte se, já sám jsem velmi dlouho zvažoval, co udělám. Před komunálními volbami v roce 2014 jsem si myslel , že do toho půjdu jenom na jedno období. Již od podzimu minulého roku vedu sám se sebou vnitřní boj. Zda pokračovat nebo ne. O Vánocích jsem řešil celou situaci s rodinou, s dětmi, s pejsky, na které nemám vůbec čas… No a převážilo rozhodnutí jít do toho ještě jednou. Všem říkám – naposledy.

Proč jste se tak rozhodl?
Všechno jde mnohem pomaleji, než jsem si myslel. Když jsme přišli v roce 2014 na radnici, našli jsme obrazně řečeno prázdné šuplíky a řadu kontroverzních zakázek. Po necelém roce se nám navíc rozbila původní koalice a my v jistém smyslu začínali znova. Začali jsme připravovat nové projekty, jsou jich dnes desítky, ale u většiny z nich jsme se dostali teprve do fáze projekční přípravy. Chtěl bych mít jistotu, že se ty věci zrealizují, protože věřím, že jsou to projekty, které změní tvář města a kvalitu života v něm. Když se teď vrátím k vaší otázce. Já jsem v lednu s přehledem vyhrál městské primárky a v květnu jsem byl jako lídr kandidátky potvrzen krajským sněmem. Nyní to má v rukou vedení hnutí a pan předseda Babiš. Tuto možnost mu dávají stanovy. Nemám žádné signály, že by chtěl do tohoto vývoje nějak zasahovat, Ostrava rozhodně patří k těm městům, ve kterých je hnutí ANO ve vedení úspěšné. Pochopitelně ale nemohu vyloučit nic.

Předpokládám, že byste se po případném neúspěchu nezhroutil?
To určitě ne. Nejsem na politice a primátorském řetězu nijak mentálně a ani ekonomicky závislý. A já mám navíc také své osobní limity a hranice.

Co by se muselo stát, abyste řekl, toto je můj limit, tady já už nebudu?
Mám-li být lídrem do komunálních voleb, musím se identifikovat se směřováním a politikou hnutí, které reprezentuji. Pro mě je důležité, aby ANO udrželo principy, na kterých v roce 2011 vzniklo a aby zůstalo liberální a proevropskou politickou silou. Říkal jste, že jsem se vymezoval proti panu Babišovi... Já jsem se ale vymezoval proti konkrétním situacím, ve kterých jsem cítil, že jsou výše uvedené principy ohroženy. Ať již to bylo hlasování pro zvolení komunistického „antisymbolu“ listopadu 1989 do čela parlamentního výboru pro kontrolu GIBS nebo možnost vzniku vlády s podporou extrémistických stran. A pokud jsem i svým drobným hlasem přispěl k tomu, že tyto hrozby byly zažehnány, jsem tomu rád. Druhou nutnou podmínkou pro moje pokračování pak je, abych měl stále podporu mých kolegů – nemyslím jen tu formální, vyjádřenou nějakým hlasováním, ale reálnou, lidskou..

Říkal jste, že některé procesní věci jdou pomaleji, než v byznyse. Kritické hlasy říkají, že se toho moc neudělalo za čtyři roky, že nic nového nestojí… Vnímáte to podobně, nebo byste oponoval?
Oponoval bych, samozřejmě. Vím, že se často říká, že primátor a vedení města se hodnotí hlavně podle toho, kolik kubíků betonu se kde nalilo, kolik peněz se proinvestovalo… Musím jednak říct, že se za čtyři roky opravdu leccos postavilo, ale podstatné pro mě je hlavně to, že se mění tvář našeho města. Když se projdu ulicemi, všímám si, kolik je tu nové zeleně, květinových záhonů, jak se opravují některé dříve chátrající historické domy, zastavují proluky, ožívá historické centrum města, rozvíjí se živá kultura. Vykoupila se zdevastovaná městská jatka – historicky chráněný objekt – a nyní se se projektuje a připravuje jejich rekonstrukce na galerii moderního umění. Po třiceti letech zmaru se dostavuje komunistický skelet naproti Domu kultury, nová naděje se otevírá i pro Textilii-Ostravici. Vyhlásili jsme čtyři architektonické soutěže a pátou – na špičkovou koncertní halu – intenzivně připravujeme.

A to je vše?
To zdaleka ne. Můžeme hovořit o lecčems. Jsem ekonom a jedním z mých cílů bylo dát do pořádku městskou kasu. Od začátku jsme se zaměřili na transparentnost a na to, jak zlepšit městské hospodaření. Paradoxně pár týdnů po mém vstupu do politiky jsem čelil pokusu o uplácení. Vylepšili jsme rating města na nejlepší možný v ČR, máme poloviční zadlužení, než jaký Ostrava měla, když jsme vstupovali do politiky. Máme nejmenší dluh na obyvatele v rámci velkých českých měst, máme transparentní, tzv. klikací rozpočet. Každý si může rozkliknout údaje až do poslední faktury, za co se utrácí městské peníze. Snížili jsme o ¼ počet různých honorovaných politických funkcí a v rámci úspor sloučili několik městských společností. Investujeme mnohem více peněz než dříve do školství, bezpečnosti, životního prostředí a ekologické dopravy. Fenoménem posledních týdnů se stal bikesharing, atd.

Co byste chtěl, aby se řeklo po vašem působení v politice, že se udělalo za Macury?
Že se začala měnit atmosféra ve městě, že se lidé začali více zajímat a starat o svoje město. Velmi jsem usiloval o to, aby se občané podíleli na správě věcí veřejných, aby cítili, že to má smysl.. Říká se tomu moderně participace. . Už zpracování strategického plánu města fajnOVA, do kterého se nám zapojilo 20 tisíc obyvatel, hovoří o tom, že to jde a lidi mají zájem měnit prostředí kolem sebe. To číslo je mimochodem evropský unikát. Začali jsme pořádat veřejné debaty k důležitým tématům. Dnes již vznikají participační akce bez nutnosti organizace „shora“. Iniciativu přebírají jiné organizace. Pořádají se sousedská setkání. To mě baví. Vidím totiž, že se mění lidé, že oni sami přicházejí na to, že to má smysl. Některé radnice začaly s participativním rozpočtováním, vypsali jsme grantová schémata pro veřejnost na zlepšení veřejného prostoru, . Lidé se zapojují, někdy i velmi kriticky, ale i z toho se vzájemně učíme. Myslím si, že participace posouvá v dlouhodobém horizontu město dopředu.

Takže nemáte žádný sen o konkrétní stavbě, budově, která by za vaše primátorování vznikla?
To víte, že bych chtěl. Žádný pomník, ale špičkovou koncertní halu s krásnou architekturou a prvotřídní akustikou. Sedmdesát let o ni Ostrava usiluje a konečně se dávají věci do pohybu. Připravujeme mezinárodní architektonickou soutěž se jmény světového kalibru. K financování stavby jsme již i založili speciální fond a vložili do něj první peníze. A před měsícem jsme podepsali memorandum se státem a krajem o spolufinancování. Ostrava se svou Janáčkovou filharmonií si takový špičkový koncertní sál zaslouží.

Rozhovor vznikl v rámci projektu Host v Bernie's. Magazín PATRIOT si zve do této špičkové ostravské restaurace exkluzivní hosty.

 

zdroj: patriot.cz

Foto: Vladimír Pryček